Poslední Ahoj malého Kuby

Zdravotní klaun a autor příběhu Petr Liška. Ilustrační foto

 

V pokoji je šero, na židli sedí maminka. V její tváři smutek a strach. Na lůžku šestiletý kluk, bledý, unavený. Když jsme se na začátku návštěvy dětské onkologie domlouvali s personálem, kam můžeme jít, nebylo jisté, zda se za Kubou vůbec podíváme.

 

„Na sedmičku nevím, Kuba je na tom moc špatně, ale zeptám se,“ říká zdravotní sestra. Vychází z jeho pokoje a dostáváme svolení: „No, maminka nechce, ale Kuba ano. Tak to zkuste! Musíte jít blíž! Už málo vidí a špatně slyší… a taky už nemluví.“

 

Přišli jsme až k posteli, aby nás mohl Kuba vnímat. Jdeme mu dělat klauniádu. Jdeme udělat všechno pro to, aby zapomněl, jak mu je a co ho čeká.

 

Vypadá to skoro jako morbidní fraška. Dělat v tomto prostředí klauniádu? Lukáš bere ukulele. Zpíváme písničky, vyfukujeme bubliny z bublifuku. Naše možnosti jsou dost omezené. Nejsme schopni odhadnout, co Kuba vlastně může vnímat.

 

Naštěstí reaguje. Naše snažení má odezvu. Po zádech mi teče pot. Dělám, co můžu. Snad se nám daří, aby v pokoji bylo na chvíli světleji a nálada trochu lepší.

 

Jako zdravotní klauni chodíme ve dvojici do pokojů, kde nás čekají různé děti. Když z pokoje vyjdeme, někdy se smějeme ještě na chodbě. Jindy vyjdeme, podíváme se na sebe a moc nemluvíme. V pokoji za dveřmi je prostě někdo, kdo je na tom špatně. Ale jsou i chvíle, kdy se na sebe ani nepodíváme. Bojíme se, že v očích kolegy uvidíme odraz toho, co jsme právě prožili.

 

Když si na to vzpomínám, vím, že nás Kuba v rámci svých možností vnímal. Ležel, my jsme hráli, on byl s námi a my s ním. Vlastně to vypadalo, jako kdyby odpočíval a my mu prostě hráli. Ale to bychom nesměli být na onkologii.

 

Nakonec jsme se rozloučili: „Kubo, ahoj! My přijdeme příští týden.“ A stalo se něco, co jsme nečekali. A maminka už vůbec ne. Kuba zvedl ruku a řekl: „Ahoj!“ Řekl to úplně normálně, jak to slyšíte stokrát za den: Ahoj!

 

Vyšli jsme z pokoje, chvíli beze slova stáli a pak šli rovnou vedle na další klauniádu. Až za hodnou chvíli jsme si o tom mohli něco říct. Ale moc toho nebylo. Člověk se v tu chvíli cítí ztracený, bezradný, slabý a nechce mluvit. Není o čem.

 

Za týden jsem šel na onkologii znovu. „Tak co Kuba?“ bylo moje první, když jsem se ptal sester na pacienty. „Zemřel, před pěti dny.“ V tu chvíli jsem pochopil, že to jeho Ahoj bylo jeho poslední. Bylo to Ahoj krátkému životu, o který ho připravila nemoc. Bylo to Ahoj i nám klaunům, kteří jsme s ním byli až do konce. Bylo to Ahoj kluka, který si nás dva dny před smrtí pozval, aby se trochu pobavil.

 

Často si na tebe, Kubo, vzpomenu a často slyším to tvoje Ahoj. Raději bych ti na něj odpověděl, než psal tyto řádky. Ale takový je život. Můžu jen napsat: „Kubo, Ahoj!“

 

Tyto texty vznikly úpravami publikace Málé zázraky I a II. Více zde.