Kdybych to věděl, určitě bych tam byl

Zakladatel organizace Zdravotní klaun a autor příběhu Gary Edwards

 

Když mě poprvé uviděl, zarazil se, pusa se mu samým překvapením otevřela a na tváři s vykulenýma očima se objevil úsměv. Asi věděl, kdo je to klaun, ale určitě nepočítal s tím, že na něj narazí v nemocnici, a navíc se stetoskopem kolem krku.

 

S Petrem jsem se poprvé setkal, když byl v nemocnici sotva týden. Krátce předtím ho přijali na onkologii. Byl to typický osmiletý kluk: běhal po chodbě ve vyšisovaném, světle modrém pyžamu a papuče mu pleskaly na čerstvě vytřených dlaždičkách. 

 

To byl začátek našeho dvouletého přátelství.

 

Vídali jsme se ob týden. Po pár měsících bylo jasné, že kdykoliv ho navštívím, můžu začít rovnou, aniž bychom si museli cokoliv říkat, nafukovat modelovací balónky a vyrábět z nich meče. Byla to naše rutina, hra, na kterou jsme se oba těšili.

 

Péťa se v tom dokonce tak zdokonalil, že jsem mu občas dal rovnou balónky i pumpičku, odešel za sestřičkami získat informace o ostatních pacientech, převlékl se do kostýmu a svou návštěvu pak začal u něj v pokoji, nebo v herně.

 

Naše hra byl prostý šermířský souboj, přerušovaný výbuchy neovladatelného smíchu. Péťa tu hru miloval a mě taky moc bavila, protože jeho smích byl tak krásný, zdravý a v nejlepším slova smyslu nakažlivý. Nešlo se nepřidat. Smáli jsme se spolu. Smích mezi námi vytvořil jakési pouto, které z nás udělalo přátele na celý život. Petrova léčba bohužel nebyla úspěšná. Musel začít nosit výztuhu a chůze pro něj byla čím dál těžší a náročnější. Jeho lékař mi potvrdil, že prognóza není dobrá.

 

Kdykoliv jsme se pak potkávali, byla s ním pokaždé maminka. Naše šermování Péťu bavilo stejně jako předtím, jenom musel ležet na boku na posteli a já si k němu přitáhl židli. Ovšem pokoj byl plný jeho smíchu jako dřív.

 

Po několika posledních návštěvách za mnou pokaždé vyšla jeho máma na chodbu a chvíli jsme tam spolu jen tak stáli. Beze slov. Mlčení bylo nabité emocemi. Oba jsme měli hodně na srdci, ale ani jeden z nás nedokázal začít. Všechno, co jsme si chtěli říct, bylo příliš bolestivé. A beztak, k čemu by to bylo dobré…

Naposledy jsem Petrovu mámu viděl, když seděla na chodbě, pohled upřený kamsi do klína, čekala na mě. Když jsem vešel na oddělení, uviděl ji, vstala, potřásla mi rukou a začala mi děkovat. Okamžitě jsem pochopil, že Petr už není. Stál jsem tam, snažil jsem se s tím smířit a vzpomínal jsem na všechna naše šermířská utkání s balónky, na jeho úsměv, na jeho neodolatelný smích.

 

„Přál si, abyste tam byl, až bude umírat,“ řekla mi. Z jejích očí jsem pochopil, že právě to se mi snažila říct v těch chvilkách společného mlčení za dveřmi jeho pokoje. „Ale stejně by o tom nevěděl,“ dodala. Zvládnul jsem jen smutně pokývat hlavou.

 

Kdybych to býval věděl, byl bych tam. Určitě by za hurónského smíchu vyhrál další šermířské utkání. Na jeho smích, tak krásný zvuk, už nikdy nezapomenu.

 

Tyto texty vznikly úpravami publikace Málé Zázraky I a II. Více zde.