Pes, nejlepší přítel člověka – klidně plyšový

Brouzdáme chodbami nemocnice – Bohunka, doktor Traktor a plyšák Ťapka. Hned v prvním pokoji potkáme Aničku, která tráví svůj pobyt v nemocnici bez přítomnosti rodičů. To není jednoduché pro nikoho a ještě méně pro človíčka, který ani neumí mluvit.

 

Pro pořádek: celým jménem jsem MUDr. Bohumila Hrabalová a na vizity chodím s červeným nosem Zdravotního klauna. Stejně jako kolega, doktor Traktor. Ťapku mám zcela výjimečně. Nikdy jsem nebyla na plyšáky, zvlášť na ty podbízivě chlupaté. Jednou za čas se mi však do cesty připlete takový, kterého si na první pohled zamiluju.

 

Právě takový je i Ťapka – drobný, lehce vypelichaný bílý psík s černou skvrnou kolem levého oka. Pouliční rváč s velkým srdcem. Tulák, kterého mnohokrát opustili.

 

Omlouvám se za trochu delší úvod, ale už vcházíme na pokoj.

 

Anička nás bedlivě pozoruje. Jdeme k ní, stačí jen pár kroků. Nepláče, jenom se otočí zády a schoulí do klubíčka. Má toho prostě dost: lidí, doktorů, sester, všech neznámých příchozích.

 

Cítím, že se jedná o Ťapkovu spřízněnou duši. Přidřepnu, posadím si Ťapku na pravé koleno a říkám mu: „Ťapi, ty jsi ten nejstatečnější pejsek na světě! Jsi poprvé v nemocnici, úplně sám a vůbec se nebojíš. Klidně si tu běháš po chodbách, v noci spinkáš v postýlce jako miminko. Představte si, pane doktore, že on se nebál ani sestřiček! Nechal se od nich normálně vyšetřit a pak se s nimi dokonce mazlil! Ťapi, ty jsi prostě hvězda!“

 

Je ticho. Celou dobu.

 

Jen doktor Traktor obdivně vzdychá a oba slyšíme, jak Anička hluboce dýchá. V místnosti se rozprostírá zvláštní klid. Jako by ta slova vržená do prostoru pochytala nějakou tíhu, která visela ve vzduchu… A vytvořila z ní nálož, která najednou prolomila stavidla.

 

Nebyl to pláč! Byl to hlas! Anička začala mluvit!

 

Mluvit tak, jak jen dítě v roce a půl dokáže. Řekla nám úplně všechno. Ač jsme s doktorem Traktorem nerozuměli ani jedinému slovu, shodli jsme se později, že jsme pochopili úplně všechno, co nám Anička vyprávěla a ukazovala: kdo ji vyšetřoval, kde stál, kam dostala injekci, jak ji to nazlobilo, která hračka se jí nejvíc líbí, kde má láhev s čajem, jak chodí večer spinkat… prostě všechno!

 

Gejzír vyprávění trval asi pět minut. Odpovídali jsme Aniččinou řečí, pak se začali smát, jen tak. Už čistě pro formu jsme ji v pokojíku vypustili pár bublin a loučili se s ní jako staří známí čundráci.

 

Statečný Ťapka a statečná Anička na sebe mávali jako o život.

 

A my s doktorem Traktorem jsme na chodbě ještě nějakou tu chvilku nevěřícně kroutili hlavami.

 

Tyto texty vznikly úpravami publikace Málé zázraky I a II. Více zde.