Tanečnice na nemocniční chodbě

Červenec. Prázdniny jsou v plném proudu. Slunce jede na plný výkon. Venku je vedro a dusno. S kolegou, doktorem Bedřichem Vitamínem, míříme na dětské oddělení motolské nemocnice.

 

Naše vyšetřování se nese v duchu hudební terapie. Doktor Vitamín je zdatný hráč na ukulele, tak toho naplno využíváme a ohromujeme malé pacienty tím, že zpíváme bez přípravy písničky, ve kterých se objevují jejich jména.

 

Povedená klauniáda pomalu končí. Oba jsme splavení, letní vedro neušetřilo ani nemocniční pokoje. Na odchodu si v půlce chodby všimneme, že se z procházky vrací velká slečna. Je to sedmnáctiletá Ema, kterou už jsme jednou při své návštěvě potkali, ale zrovna jí bylo zle a klaunská vizita by jí nejspíš nepřišla vhod.

 

S oranžovým šátkem na holé hlavě na nás už ode dveří volá: „Klaunííííí!“ A natahuje ruce s jasným cílem obejmout mě. Skočí mi doslova do náruče a přestože má roušku, přitiskne se svým nosem na ten můj červený. Je to srdečné, až téměř intimní objetí. Doktor Vitamín neváhá ani vteřinu a začne hrát na ukulele jemnou, romantickou, ale přesto veselou a rytmickou melodii.

 

Ema mi familiárně tyká: „Která ty seš?“ Odpovídám, že sestra Tučková. „Já Ema,“ vykřikne radostně. Jsme stále v těsném objetí, tančíme radostně v rytmu hudby a já u toho zpívám píseň o Emě. Když vyčerpám všechny rýmy na veškeré variace jejího jména, pokračuje sama dál! Stále tančíme! Emina maminka sundává své dceři roušku. Je to pro mě pocta – vím, jak komplikovanou imunitu mají onkologičtí pacienti.

 

To už se celá chodba zaplní snad všemi, co jsou právě na oddělení. Pacienti, rodiče, doktoři, personál… Je to magická chvíle, doktor Vitamín nepřestává hrát a my tančit.

 

Už máme úplně mokré ruce, jaké je nám horko. Ema se směje a pomaličku se od sebe, doslova a do písmene, odlepíme. Vznikne nám z toho zrcadlová hra, kdy já opakuji pohyby, které dělá Emička. Je úžasná. Její ruce vykrajují do vzduchu ornamenty, jako to dělají orientální tanečnice. Stěží napodobuji její kreace. I Vitamín na to reaguje orientální melodií.

 

Na Emě je vidět, že už je trochu unavená, ale i přesto si sedá na zem do komplikované pozice lotosového květu, což já samozřejmě napodobit nedovedu. Je to legrace a veškerá pozornost celého oddělení je jen na nás. Jakoby se zastavil čas. Ema si přeje zahrát od Vitamína píseň Když se zamiluje kůň. Nádherně zpívá. Je to doslova její chvíle, nikdo se neodvažuje ji přerušit, natož narušit toto „naše území“. Celá chodba nadšeně tleská. Tenhle aplaus jakoby vyhnal z celého oddělení nejen úmorné letní vedro, ale i smutnou nemocniční realitu.

 

Zdravotní klaun a autor příběhu Petr Liška. Ilustrační foto

 

Tyto texty vznikly úpravami publikace Málé zázraky I a II. Více zde.